Hanuš Bartoň - klavír (1-14)
Jana Macharáčková, - klavír (1-3, 6-11)
Jan Ostrý - flétna (12-14)
Jitka Vlašánková - violoncello (12-14)

Dusíkova tvorba je v kvalitě poněkud nevyrovnaná. Vedle skladeb odpovídajících dobové konvenci a zakotvených ve výrazových prostředcích klasicismu je jeho význam dán především díly vzhledem k době vzniku zcela nekonvenčními a silně předjímajícími romantický styl. Jde především o čtyři vrcholné programní klavírní sonáty a některé klavírní koncerty. V nich je Dusíkův hudební jazyk značně svébytný a dosahuje vývojového stupně odpovídajícího již romantickému slohu - přestože tato díla vznikla ještě v posledních letech 18. a v prvním desetiletí 19. století. Dusíkovo novátorství se týká všech parametrů hudebního vyjadřování. V harmonii Dusík používá složitých chromatických postupů v jeho době velmi neobvyklých. Rytmické členění je charakteristické rafinovaným používáním synkop a tečkovaných rytmů, což vede místy až ke ztrátě pocitu těžké doby. Tohoto principu Dusík užívá k vytvoření zvláštního dramatického napětí. V klavírní sazbě autor dochází k postupům předjímajícím fakturu Lisztovského i Chopinovského typu. Dusík byl rovněž první, kdo předepisoval způsob použití pedálů.
Obtíže při interpretaci Dusíkova díla pramení z jeho zvláštního stylového charakteru. Je neustále třeba zvažovat, kde dát průchod romantickému přístupu a kde zvolit klasičtěji pojatou interpretaci. Je to dáno určitou rozporností především v komorních skladbách. Vedle pasáží romanticky traktovaných stojí úseky s převažujícím ještě klasicistním cítěním. Vzniká tak problém stylové i stavebné soudržnosti. Druhým zajímavým interpretačním problémem je stavba frází, která vzhledem k rytmické složitosti a synkopickým posunům není vždy jednoznačná. Osvědčuje se zde spíše cítění ve větších celcích při dodržení autorem předepsaného frázování než drobná klasicistní interpunkce. Do skupiny skladeb představujících toto přechodové slohové stadium patří všechna komorní díla tohoto CD.
Sonáta op.61 fis moll patří k nejoriginálnějším projevům Dusíkovy tvorby. Je druhou ze čtyř velkých programních sonát a má všechny znaky autorova zralého slohu. Je dvouvětá, s rozsáhlou a obsahově závažnou introdukcí. První věta je typická značnou uvolněností formy (třebaže autor neupustil od klasické repetice expozice), maximálními kontrasty nejen mezi jednotlivými myšlenkami, ale i uvnitř stavebných částí. V harmonii se odehrává vývoj, který lze označit za jeden z nejprogresivnějších Dusíkových experimentů na tomto poli. Prudké modulace na krátkých úsecích do nejvzdálenějších tónin dodávají větě jedinečný dramaticko - tragický výraz umocněný působivým nástrojovým zvukem. Druhá věta představuje nejdůslednější použití principu synkopy v autorově díle; v průběhu celé věty bez výjimky je uplatněn posun vždy jednoho pásma o osminu před dobu nebo po době. Je tak dosaženo výrazu navozujícího představu nepolevujícího napětí, které se neztrácí ani v poněkud klidnějším lyricky zpěvném maggiore. Především dramatické oktávové pasáže této věty v klavírní stylizaci směřují k již Lisztovskému zvuku.